Co mohu dělat, když se to stane?

Pokuste se upozornit kolegu na skutečnost, že jeho chování má rysy diskriminace. Diskutujte s ní/m o tom, zda na žáka/kyni neaplikuje mechanismus sebepotvrzujícího očekávání. Sdělte mu, že diskriminace je ve školství nepřípustná.

Zjistěte, zda i jiní kolegové podobným způsobem jednají s konkrétním žákem či žákyní. A upozorněte svého kolegu, že si na žáka či žákyni „zasedl“.

Pokud se jednání kolegy či kolegyně nezlepší, upozorněte nadřízeného či přímo zřizovatele školy. Diskriminační jednání ohrožuje celou školu – diskriminovaní se mohou domáhat svých práv stížnostmi či žalobami.

Podpořte diskriminovaného/ou, zajistěte, aby po dobu, než se změní jednání vašeho kolegy či kolegyně, diskriminovaný žák či žákyně nezačal pochybovat o svých schopnostech, neztratil motivaci k učení či úplně nevypadl ze školního kolektivu.

Reagujte na všechny projevy šikany ze strany ostatních žáků či žákyň, jejichž zdrojem je diskriminace vyučujícího. Nestůjte na straně toho, kdo diskriminuje. Diskriminace je nepřijatelná.

Průběžně ovlivňujte antidiskriminační jednání na vaší škole. Realizujte projekty, které tematizují diskriminaci a rovnost příležitostí, do nichž zapojíte celý školní kolektiv.

Jednání s žáky a žákyněmi má být rovné a nediskriminující. Diskriminační jednání je takové jednání, kdy je se studujícími zacházeno různě z důvodu jejich rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru (§ 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona). Diskriminace v přístupu ke vzdělání a při jeho poskytování je zakázána.

Vyučující se mohou vědomě či nevědomě dopouštět tzv. nálepkování (labellingu), tedy takového jednání, kdy žáku či žákyni jsou připisovány vlastnosti (především negativní) na základě jejich barvy pleti, národnosti či etnicity. Labelling je stejně tak negativní („Kubánci jsou líní, protože je k tomu předurčuje podnebí, ve kterém žijí.“), jako zdánlivě pozitivní („Černoši jsou dobří ve sportu.“). Obojí stereotypizace předurčuje očekávání vyučujícího od žáka či žákyně naplňující znaky vedoucí ke stereotypizaci. Pokud se pak žák či žákyně chovají dle očekávání, jsou „zaškatulkováni“ dle určujícího stereotypu. Pak hrozí, že se dle tohoto sebepotvrzujícího očekávání začnou chovat.
Za diskriminaci se nepovažují opatření, jejichž cílem je předejít nebo vyrovnat nevýhody vyplývající z příslušnosti osoby ke skupině osob vymezené rasou, etnickým původem, národností, pohlavím, sexuální orientací, věkem, zdravotním postižením, náboženským vyznáním, vírou či světovým názorem a zajistit jí rovné zacházení a rovné příležitosti.

Proti diskriminaci se žáci a žákyně mohou bránit, a to jak vůči konkrétnímu vyučujícímu, tak vůči celému školskému zařízení – stížnostmi (nadřízenému, zřizovateli), podněty (veřejnému ochránci práv, České školní inspekci) či antidiskriminační žalobou. Je přitom podstatné, že důkazní břemeno, tedy prokázání toho, že škola nediskriminuje, se přesouvá na školu. Je tedy v zájmu každé školy, aby diskriminační jednání nepřipouštěla (např. ustanovením ve školním řádu), ale především, aby měla zavedeny mechanismy, které budou takovému jednání předcházet, a v případě, že nastane, tak s ním škola bude umět odpovídajícím způsobem zacházet.