Lidská práva

Nezákonně sterilizované ženy v České republice

Od poloviny šedesátých let do pádu komunistického režimu v Československu byl uzákoněn nástroj, který měl zamezit nežádoucímu zvyšování romské populace. Stovky žen byly pod nátlakem donuceny vyslovit souhlas se sterilizací, ačkoliv častokrát neměly tušení, co slovo sterilizace znamená. Po téměř dvaceti letech zástupci poškozených žen vybojovali peněžní náhrady ve výši 300 000 korun pro každou z obětí.

Během komunistické totality byli lidé, kteří se nějakým způsobem vymykali průměrné společnosti, spíše v nevýhodě, protože na sebe často lákali nevítanou pozornost. Pokud byl někdo opravdu nadaný, mohl být využit v ideologické propagandě, pokud byl někdo finančně či majetně úspěšný, byl podezřelý z podpory kapitalistického přívrženství a majetek mu byl odebrán ve jménu socialismu, a nahlas vyřčené protistátní myšlenky se trestaly buď rovněž odebráním majetku a vystěhováním, vězením, smrtí, exilem nebo odsunem do pracovních táborů. Někteří lidé za své odlišnosti nemohli, protože s nimi přišli na svět, jako třeba lidé s psychickým či fyzickým postižením nebo národnostní menšiny jiné barvy pleti či s odlišnými etnickými fyziologickými znaky. První jmenovaní, lidé s vrozeným postižením, byli odsouvání mimo pozornost společnosti, nejčastěji do opuštěných ústavů a hradů daleko od veřejnosti, kde se o ně nikdo příliš nestaral, ani zaměstnaný personál. Romské menšiny a v některých případech lidé nepohodlní režimu, zejména disidenti (v obou případech existují i záznamy o případech sterilizovaných mužů), byli režimem trestáni zvláště nelidským způsobem, a to znemožněním reprodukce (Rambousková, 2021).

Možnost mít děti může být pro spoustu lidí smyslem života. A volba mít děti, je dnes vnímána jako samozřejmost, kterou má každý a nikdo mu ji nemůže odejmout. Rozhodnutí založit rodinu, nebo ji rozšířit, je velmi intimní, a zásah státu do oblasti reprodukce je zcela nemyslitelný. Stovky žen o tuto možnost přišly bez vlastního vědomí, pod zástěrkou lží a nátlaku ze strany lékařů. Ačkoliv ke sterilizaci bylo zapotřebí informovaného souhlasu, tedy, že přesně věděly, proč takový zákrok podstupují a jaká jsou rizika, nemohlo k němu dojít. Častokrát lékaři předkládaly ženám dokumenty k podpisu při cestě na porodní sál nebo těsně po něm, stejně tak i v situacích, kdy ženy musely kvůli své tísnivé životní situaci podstoupit interrupci. V těchto chvílích byly pacientky silně pod stresem a v návalu emocí, že nedokázaly racionálně vyhodnotit, co se po nich chce (Zasidkovych, 2018; Drtinová, 2021).

Lékaři pacientkám tvrdili, že je zákrok nutný, protože ona nebo dítě, které mají přivést během několika chvil na svět, je v životu ohrožujícím nebezpečí, anebo, že se jedná o dočasnou antikoncepční metodu. Pokud žena chtěla odmítnout, bylo ji pohroženo, že jí dítě nebo děti, pokud již nějaké měla, budou odebrány, případně, že ztratí nárok na sociální příspěvek. Právě i zvláštní sociální dávka měla být „odměnou“ pro romské ženy, které se nechaly sterilizovat. Jinými slovy, stát chtěl těmto obětem kompenzovat to, že se samy záměrně poškodí. To však v žádném případě nemohlo vyrovnat trauma všech obětí, které se po samotném zákroku skutečně dozvěděly, co se jim stalo – že již nikdy nebudou moci mít děti přirozenou cestou. Nejen, že to ženám zásadně zhoršilo duševní zdraví, ale v důsledku to rozvracelo i jejich partnerské a rodinné vazby a vztahy v komunitě. Když se tyto ženy obrátily na sociální služby, nedostalo se jim pochopení ani pomoci. Se svými traumaty a osobními problémy, které způsobil nezákonný zákrok, se musely vyrovnat samy (Tamtéž; Vopálenská, 2019; Zasidkovych, 2018; Gabzdyl, 2020).

Poslední nezákonné sterilizace neskončily v roce 1989, poslední případ je zaznamenaný v roce 2015. Od roku 2003 bojuje spolek za ochranu poškozených žen za státní kompenzace a vyjádření lítosti. Návrhy byly v parlamentu opakovaně shazovány ze stolu kvůli nedostatečné podpoře napříč politickými stranami, zejména z důvodu, že nebylo jasné, jak by tyto ženy prokazovaly, že na nich bylo toto nelidské zacházení prováděno (Tamtéž; Chaloupská, 2015). Podle právníků zastupující zmíněný spolek existuje v archivech dostatek dokumentů, které se výpovědí obětí zastávají (Drtinová, 2021). V polovině roku 2021 si mohou poškozené ženy konečně oddechnout, neboť v obou komorách parlamentu návrh na finanční kompenzace obětí prošel. Od začátku roku 2022 by si tedy mohly všechny ženy zažádat o částku 300 000 korun jako odškodné. Odhady uvádějí, že počet osob, které by o kompenzace mohly žádat, je zhruba čtyři sta a dosahují věku zhruba 70 let a více, přičemž celkový počet obětí toto číslo značně převyšuje. Podobně se oběti násilné sterilizace rozhodlo odškodnit například i Švédsko nebo Slovensko (Palata, 2021; iRozhlas, 2021).

Kam dál: