Lidská práva

Obecně o diskriminaci

Pojem diskriminace pochází z latinského slova discriminare, což znamená rozlišovat. Rozumí se pod ním rozlišování lidí či skupin lidí na základě určitého měřítka, nejčastěji pohlaví, etnické příslušnosti, víry a náboženství, věku či sexuální orientace atd. Odborné veřejnost sdílí názor, že termíny „rovnost a nediskriminace jsou pozitivním a negativním vyjádřením téhož principu.“[1]

Diskriminací se obecně rozumí odlišné zacházení ve srovnatelných situacích bez rozumného odůvodnění. Aby se ale jednalo o diskriminaci v právním smyslu, a dotčená osoba se proti takovému zacházení mohla účinně bránit případně také u soudu, nestačí se diskriminovaným či diskriminovanou pouze cítit – diskriminace musí skutečně existovat, to znamená, že takové jednání musí mít znaky, které jsou obecně popsané a zakázané zákonem (zákon ale nespecifikuje každé jednání, které je diskriminativní, pouze popisuje obecné podmínky).[2]

Diskriminace je celosvětový problém, který se v mezinárodním právu začal objevovat především jako reakce na tragické zkušenosti z druhé světové války. Na globální úrovni ji jako první zakázala Charta Organizace spojených národů - instituce, která je obecně považována za mezinárodního strážce lidských práv. „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv“, stojí v úvodu Všeobecné deklarace lidských práv, jednoho z nejdůležitějších lidskoprávních dokumentů.

Mezi další dokumenty věnující se znevýhodňování určitých skupin lidí patří mezinárodní úmluvy „o občanských a politických právech“ a „ekonomických, sociálních a kulturních právech“, mezinárodní smlouvy „o eliminaci všech forem rasové diskriminace“ a „o eliminaci všech forem diskriminace žen“.

V Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 111 stojí, že diskriminací je „jakékoliv rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví, náboženství, politických názorech, národnostním nebo sociálním původu, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání.“ Úmluva UNESCO proti diskriminaci v oblasti vzdělání kromě výše zmíněných oblastí možného znevýhodnění zohledňuje také sociální a ekonomické postavení a zázemí; žádná z těchto okolností nesmí znemožňovat právo vzdělávat se.

Všeobecná deklarace lidských práv a Charta OSN se podle mnoha odborníků staly součástí mezinárodního obyčejového práva. To znamená, že státy si nemohou vybrat, jestli k těmto úmluvám přistoupí nebo ne, nedají se vypovědět a platí pro všechny státy. Státům pak plyne trojí závazek – respektovat tyto dokumenty, zajišťovat jejich naplnění a rovněž je aplikovat.

V české legislativě je diskriminace zakázána v Listině základních práv a svobod (Listina)[3], která je součástí ústavního pořádku. Už v prvním článku Listina stanovuje, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Třetí článek Listiny pak říká, že “základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení”. Z těchto důvodů je odlišné a nerovné zacházení s lidmi nepřípustné a protiprávní, pokud ho nelze ospravedlnit některým objektivním oprávněným účelem (např. národní bezpečnost, ochrana veřejného zdraví, ochrana práv a svobod ostatních).

Dále zde platí zákon 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích před diskriminací, obecně známý jako „antidiskriminační zákon“. Kromě něj se tématu diskriminace věnují i další zákony (o ochraně spotřebitele, o zaměstnanosti apod.). Podle trestního zákoníku je apartheid (politika rasové segregace) a diskriminace skupiny lidí trestným činem.

Diskriminace může být přímá a nepřímá. Přímou diskriminací je jednání, při němž se s jednou osobou zachází méně příznivě, než s jinou ve srovnatelné situaci, a to z důvodů, které zákon zakazuje. Příkladem je, že zaměstnavatel na pracovní pozici nepřijme ženu, která má potřebnou kvalifikaci, právě protože je žena. Nepřímou diskriminací je jednání, při němž se s někým zachází méně příznivě na základě kritéria, které je zdánlivě neutrální. Příkladem je situace, kdy restaurace vyhlásí bezvýjimečný zákaz vstupu psů, čímž zakáže vstup osobám se zdravotním postižením, které využívají vodicí nebo asistenční psy.

Diskriminací naopak nejsou takzvaná pozitivní opatření (někdy také vyrovnávací opatření). Jejich podstatou je určitá forma zvýhodnění pro dosud znevýhodněné skupiny s cílem vyrovnat jejich příležitosti. Příkladem pozitivních opatření může být vyhrazování pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, stipendia pro etnické menšiny nebo kvóty pro méně zastoupené pohlaví ve vedoucích pozicích v zaměstnání. V oblasti zaměstnání ale platí, že není možné v rámci pozitivních opatření upřednostnit osobu méně kvalifikovanou – zvýhodnění je možné pouze u osob se srovnatelnou kvalifikací.[4] Ve společnosti existují různé názory na tuto problematiku. Zatímco někteří podobná opatření vítají jako dočasné opatření k předcházení diskriminace v budoucnosti, jiní v nich vidí diskriminaci "naruby" a nebo též nebezpečí, které může paradoxně podněcovat další nesnášenlivost vůči postižené skupině.