Stereotypy: odkud se berou a lze jim předejít?

Stereotypy mohou být definovány jako zjednodušené a zobecněné vnímání věci či člověka. Jedná se o způsob zpracování informací o našem okolí, které může často vést k předsudkům a k diskriminaci.

Podle jednoho z průkopníků výzkumu v oblasti vztahů mezi skupinami, sociálního psychologa Henriho Tajfela, jsou stereotypy „do velké míry sdílená zobecnění o členech společenské kategorie či skupiny“. Tajfel sám měl dostatek důvodů se výzkumu stereotypů věnovat. Jakožto student polsko - židovského původu byl za druhé světové války zajat a poslán do pracovního tábora. Po válečných zkušenostech se proto rozhodl studovat psychologii, aby našel vysvětlení pro nelidské chování těch, kteří byli na pohled naprosto stejní jako on.

Tajfel se rozhodl ve svém bádání vydat cestou mezi-skupinových vztahů. Usoudil, že stačí velice málo, abychom si utvořili “sociální identitu”, tedy pocit, že patříme k jisté skupině, a ta nás poté formuje. Tvrdil také, že lidé mají přirozenou potřebu jistoty a sebevědomí, a tak upřednostňují skupinu, ke které patří. Rozlišování mezi naší a “cizí” skupinou vede ke vzniku automatizmů a stereotypů. Při vzájemném kontaktu nás pak spíše zajímá příslušnost ke skupině daného člověka než jeho individuální vlastnosti. Celý tento proces lze, podle Tajfela, jen těžko kontrolovat. Svou teorií Taijfel z velké části odkazuje na přístup evoluční psychologie.  Ta toto chování popisuje jako nutné pro přežití v pravěku, kdy šanci na přežití měli jen členové silných skupin.  Do jaké míry dnes mají tyto pravěké návyky vliv na naše chování není jasné. Proto se psychologie v posledních desetiletích obrací k sociálně-kognitivním a neurologickým přístupům vysvětlující stereotypy.

Podle těchto přístupů existují dva hlavní důvody, proč si ostatní “škatulkujeme”. Buď protože jsme líní přemýšlet, anebo na to zrovna nemáme mozkovou kapacitu. Naše hlavy jsou sice složitý a vysoce funkční systém, ale nedokážou neustále pracovat na plné obrátky. A tak si náš mozek často utváří tzv. “mentální zkratky”, mezi něž patří i stereotypy. Abychom věděli, jak se k ostatním zachovat, určíme si, do jaké kategorie (skupiny) patří, zda je našinec nebo cizí.  Jak ukázaly výzkumy, většina stereotypů vzniká v našem mozku automaticky, protože je přejali během socializace.

Patricia Devine, profesorka psychologie z Wisconsinské univerzity, se do značné míry shoduje s Tafelem když říká, stereotypy do značné míry špatně kontrolovatelné. “Pokud chcete reagovat bez předsudků, musíte získat kontrolu nad automatickými stereotypy anebo se přes ně přenést” tvrdí.

To podporuje i neurologický výzkum v této oblasti. Například Susan Fiske, profesorka psychologie z Princetonské Univerzity, zkoumala aktivaci stereotypů v mozku. Zjistila, že když se lidé dívali na obrázky členů jiných ras, byla u nich zaznamenaná zvýšená aktivita amygdaly, tedy centra, které je mimo jiné spojeno s pocity strachu a úzkosti. Výzkum Matthewa Liebermana a jeho kolegů z roku 2005 publikovaný ve vědeckém časopise Nature na tyto poznatky navázal. Zjistil, že při prezentaci fotek Afro-Američanů byla aktivace amygdaly přítomna jak u bílých Američanů, tak u Afroameričanů. Tento závěr naznačuje, že náš mozek odpovídá na společensky naučené stereotypy, spíše než na nějaký přirozeně zakotvený strach z lidí jiných ras.

Právě podobné studie mohou do velké míry přispět k předcházení stereotypům. Například výzkum holandských vědců z univerzity v Nijmegen potvrdil, že pokud jsou lidé trénovaní v kontrolování stereotypů, mohou také omezit jejich vznik. Zatímco většina států EU se zabývá trestáním a prevencí diskriminace, zatím neexistuje zdaleka tolik programů k prevenci stereotypů.