Lidská práva

Středoameričtí uprchlíci: očité svědectví

Co se týká lidí prchajících z těch nejnebezpečnějších míst světa, Mexiko vyměnilo svou tradiční pohostinnost a solidaritu za zadržování a deportaci, vypráví Madeleine Penman, specialistka Amnesty International na Mexiko.

 

„Před deseti lety jsem byla v Mexiku poprvé. Kolem pasu jsem měla připásaný těžký batoh a vlekla jsem se přes velký betonový most, který odděluje Mexiko a Guatemalu. Když jsem přecházela hranici, muž s košilí otevřenou až na břicho a potem stékajícím po hrudníku si vzal můj pas, přelétl ho očima, s úsměvem ho orazítkoval a zahlaholil: ´Vítej v Mexiku!´ Můj vstup do Mexika už ani snažší být nemohl, protože jsem Australanka a do Mexika nepotřebuji vízum. Pro stovky tisíc mužů, žen, dětí a celých rodin prchajících před násilím a překonávajících mexickou jižní hranici na cestě z možná nejnebezpečnějších míst světa je to úplně jiná zkušenost. Nesetkají se s úsměvem, ale s nepodloženým podezřením, strachem, předsudky a dokonce nenávistí. Dobře vědí, že je dost možná do Mexika nepustí, a raději riskují deportaci zpět do hororového násilí v Hondurasu a El Salvadoru nelegálním přechodem hranice.“

 

Humanitární krize

 

„O deset let později jsem se vrátila jako členka mezinárodní pozorovatelské mise a setkala jsem se s desítkami lidí, kterým se převrátil život naruby. Mluvili jsme s mužem na vozíku, který ztratil obě nohy pádem z nákladního vlaku přezdívaného „Nestvůra“, na jehož střeše uprchlíci a migranti cestují, aby se dostali do Mexika. Odvezli ho do mexické nemocnice, která zalarmovala imigrační úředníky. Řekl nám, že imigrační úředníci ignorovali jeho snahu požádat o azyl a deportovali ho okamžitě zpátky do Hondurasu. Zůstal tam jen čtyři dny, protože se bál o svůj život, a byl zase na cestě do Mexika. Doposud neměl možnost podat žádost o azyl, protože se obává zadržení.

 

Odhaduje se, že mexickou jižní hranici ročně přejde 400 000 lidí. Mnoho z nich potřebuje mezinárodní ochranu a UNHCR vyzval vlády v regionu, aby uznaly naléhavost humanitární krize ve středoamerických zemích El Salvador, Honduras a Guatemala.“

Smrtící místa

 

„Náš vlastní výzkum ukázal, že rozšířené násilí dělá z El Salvadoru a Hondurasu jedny z nejvíce smrtících míst na zemi. Hovořila jsem s mladým rybářem z El Salvadoru, který uprchl ze země s dalšími 30 členy rodiny, protože výpalné a válečné daně vymáhané kriminálními gangy (a vymáhané také od podniků za to, aby mohly vůbec fungovat), znemožňovaly tamní život. Říci gangům (tzv. ´maras´) ´ne´ znamená často rozsudek smrti.

 

Mexiko historicky přijímalo lidi prchající před násilím a prokazovalo solidaritu i pohostinnost těm, kteří potřebovali ochranu. V 80. letech přijalo desítky tisíc Guatemalců utíkajících před občanskou válkou. O třicet let později se zdá, že Mexiko na to už zcela zapomnělo.

 

Při naší misi – dlouho poté, co jsme vstoupili na mexické území, v 200-kilometrovém pásu podél pobřeží mexického nejjižnějšího státu Chiapas – jsme narazili na sedm migračních kontrolních checkpointů, na kterých někdy hlídali i vojáci, federální policie a množství imigračních úředníků, připravených okamžitě zadržet každého, kdo nemá příslušné dokumenty. Mexiko v posledních letech vložilo do posilování bezpečnosti v okolí jižní hranice značné zdroje. Část z těchto peněž pochází z financování vládou USA prostřednictvím iniciativy Mérida, velkého balíku pomoci v oblasti bezpečnosti.“

 

Zadržování a deportace

 

„Nárůst počtu checkpointů a zvýšení bezpečnostních kontrol vedlo také k nárůstu zadržení a deportací Středoameričanů z Mexika – v řadě případů navracení do prostředí hrozeb, útoků a dokonce zabíjení. Ze všech checkpointů, kterými jsem prošla, mi utkvěl v paměti zejména jeden. Bylo to centrum speciální celní kontroly, které se na dálnici vyjímalo jako vesmírná loď, letiště nebo vězení. Mělo vlastní příslušníky federální policie, vojenské kasárna, celnici, silné reflektory, hlídkové věže a vůbec obrovskou infrastrukturu.

 

Problém s tímto zaměřením na zadržování, bezpečnost a deportaci je ten, že mnoho lidí, kteří jsou v nebezpečí a měli by být klasifikováni jako uprchlíci, není mexickými imigračními úředníky identifikováno. Podle mezinárodního i mexického práva jsou imigrační úředníci povinni předat každého, kdo vyjádří strach z návratu do své země, mexické organizaci pro uprchlíky jménem Comisión Mexicana de Ayuda a Refugiados (COMAR). Naprostá většina lidí je ale zadržena a vrácena do země původu bez ohledu na jejich strach.

 

Proč je to tak? Opravdu si mexičtí představitelé myslí, že traumatizovaní lidé prchající ze svých domovů představují takovou hrozbu? Zajímají je vůbec příběhy těchto lidí? Jedna žena z Hondurasu mi vyprávěla, že tam ženy nemají nosit sukně nebo legíny, nemají si barvit vlasy, vpodstatě nemůžou udělat nic, aniž by jim gangy začaly vyhrožovat. Mluvila se mnou na ulici, úplně bez peněz, a čekala na možnost přesunout se na nějaké bezpečnější místo. Jiní lidé z El Salvadoru mi řekli, že už jenom cesta z jedné čtvrti do druhé je riziko, protože gangy vás můžou považovat za svého rivala.

 

Žijeme v době extrémní nenávisti a strachu. Dokud nezačneme lidem naslouchat a jednat, naše společnosti budou dál stavět zdi z předsudků místo mostů ochrany a spravedlnosti. Po této cestě podél mexické jižní hranice jsem víc než kdy odhodlaná přivítat uprchlíky, ve svém srdci i ve své zemi. Doufám, že se jim dokážete podívat do očí a přivítat je také.“

 

 

Z anglického originálu otištěného v časopisu Wire, leden-březen 2017