Lidská práva

Rumunští sirotci

Mezi šedesátými a osmdesátými lety minulého století vládl komunistickému Rumunsku prezident Nicolae Ceausescu. Nechvalně se proslavil výstavbou svého rozmarně honosného paláce, zatímco země trpěla hladem, přestěhováváním venkovského obyvatelstva do měst a značným přebudováváním sakrálních (náboženských) a historických budov. Díky tomu se Rumunsko zadlužilo u svých partnerů ze Západního bloku a vznikl mu jeden z nejvyšších dluhů ze zemí tehdejšího Sovětského svazu. Avšak jedno jeho opatření sahá až do současnosti. Krátce po jeho uvedení do funkce vešel v platnost kompletní zákaz interrupcí, což mělo za důsledek, že přicházely na svět vysoké počty dětí, o které se, v zemi sužované chudobou, neměl kdo postarat (Wegs, s. 201–219, 2002).

V polovině 60. let 20. století se rumunská vládnoucí garnitura (vládní sbor) rozhodla, že je potřeba v zemi posílit porodnost a zajistit populační růst. Jako řešení se jim nabídlo zakázat potraty pro všechny ženy mladších čtyřiceti let, které měly méně, než 4 děti, přičemž tato věková hranice byla v roce 1986 ještě zpřísněna na hranice 45 let. Zároveň se pro mladé ženy snížila hranice možnosti uzavřít sňatek – a to na patnáct let. Všechny ženy v reprodukčním věku (tedy zhruba od 15. roku do 49 let; ČSÚ, 2001) musely pravidelně každý měsíc navštěvovat svého lékaře a chodit na prohlídky. Lékaři, v jejichž okresech nebyla zaznamenána vyšší porodnost, byli potrestáni snížením platu. Ústřední výbor KSSS byl zřejmě překvapen, když po čase zjistil, že počet obyvatel neroste (Judt, s. 640, 2007).

Stalo se právě naopak, protože spousta žen začala podstupovat nelegální interrupce. V té době byla lékařská péče nesrovnatelná s dnešní (zvláště hovoříme-li o sovětském Rumunsku), antikoncepční prostředky nebyly na trhu dostupné, rozvodovost téměř nemožná a úspěšnost interrupčních zákroků byla nízká, lékaři navíc nesměli poskytovat dodatečnou pomoc žádné ženě, která interrupci podstoupila. Navíc si každá žena musela dávat pozor, s kým svoji situaci sdílí, protože stejně jako v jiných sovětských zemích zde fungovala tajná policie, jíž se v Rumunsku říkalo Securitate a za porušení zákona mohli jít všichni zúčastnění do vězení až na deset let (Škvára, 1994). K tomu všemu se zvýšila již značně vysoká úmrtnost novorozenců, přičemž pro zajímavost, od roku 1985 bylo zaznamenáváno až po uplynutí čtyř týdnů od narození dítěte (Judt, s. 640, 2007). Avšak, našly se i bohaté měšťanky, které byly někdy schopné doktory uplatit nebo si nechaly přivézt antikoncepční prostředky z Německa (Mackinnon, 2019).

Jak už bylo zmíněno výše, Rumunsko v té době sužovala obrovská chudoba. Ta byla ve všech zemích Sovětského bloku, v této zemi byla ale jednou z nejhorších, protože domácí kapitál nestačil na Ceausescovy megalomanské plány na přebudování územních a obecních celků. Země se snažila dluhy splácet vyvážením všeho, co se dalo, a tak nestačilo na obživu vlastních občanů. Nezřídka se stávalo, že dospělí neměli dostatek potravin ani pro sebe, natož pro své děti (Wegs, s. 204-205, 2002).

To mělo za důsledek, že děti končívaly samy opuštěné na ulicích a v sirotčincích, které praskaly ve švech. Během roku 1989, kdy proběhla revoluce, která zapříčinila pás Ceausesca, bylo v sirotčincích nalezeno celkem na 170 tisíc dětí, u kterých byly známky podvýživy a týrání (Vítková, 2019). Po změně vlády došlo vzápětí ke zrušení zákona o zákazu interrupcí.

Kvůli tomu, že dětí bylo tolik a neměly nad sebou dozor, rostly, jak se říká, jak dříví v lese. Na noc byly děti většinou v domovech, ale přes den chodívaly po městech, toulaly se po ulicích a loudily, co jim, kdo dá. Chyběla jim výchova, režim, dobrý příklad. Zkrátka si dělaly, co chtěly a nikdo se o ně nestaral. Děti byly špinavé, hladové, zanedbané, některé neuměly číst ani psát, na ulicích žebraly, dopouštěly se drobných krádeží, a dokonce některé braly drogy. Po celém Rumunsku se jim říkalo Vagabundi (Škvára, 1994).

Časem se začali vědci zabývat tím, jaké následky mělo vyrůstání v krutých podmínkách na mladé Rumuny a zjistili, že mnoho z nich trpělo těžkými vývojovými vadami, psychickými problémy a u několika dětí bylo prokázáno, že „uvěznění“ v sirotčinci mělo vliv na velikost jejich mozků (Nelson et al, 2014).

Na počátku nového tisíciletí vyvstaly na světlo nové události, které způsobily poprask. Evropská unie zjistila, že probíhaly obchody s rumunskými dětmi za účelem transplantace orgánů. Stovky dětí bývaly adoptovány do zahraniční bez řádných dokumentů a nebylo u nich zjištěno, do jaké rodiny byly začleněny (a zda vůbec). Evropská komise prokázala, že tyto obchody sahaly až do nejvyšších pater politiky a měla velké potíže přimět vládu, aby zakročila s novými opatřeními na potírání těchto zločinů. Podle odborníků byly zaznamenány případy, kdy děti zmizely a nikdo nevěděl kam, byly prodány neexistujícím rodinám nebo do otrokářských organizací (iDNES; ČTK, 2001)

Rumunsko si oficiálně zažádalo o vstup do Evropské unie v roce 1995. Před samotným vstupem ale musela proběhnout řada vnitrostátních reforem a sladění všech právních předpisů s normami Evropské unie. Byl to velmi náročný a dlouhý proces, který zabral dvanáct let. Jedním z klíčových témat diskusí mezi představiteli EU a Rumunska byly i sirotčince. Rumunsko muselo zpřísnit zákony o adopci do zahraniční, které velmi výrazně převažovaly nad adopcemi do rodin v zemi. Dlouho očekávána úprava zákona přišla v roce 2005 – od toho roku jediní cizinci, kteří mohou adoptovat rumunské dítě, musí být jeho prarodiče (Stojarová, 2004).

Do konce devadesátých let klesl počet dětí žijících v dětských domovech ze sta tisíc na přibližně sedm. Přesto do dnešních dní zůstává v Rumunsku okolo 80 původních sirotčinců. Tyto ústavy bývají postupně přestavovány na nové, moderní rodinné domovy. Podobně tíživé situaci čelí i Bulharsko, Gruzie či Moldávie (Kejzlar, 2017).