Lidská práva

Furugh: Nejhorší ze všeho je, že teď jsou ty i ženy samy, které věří, že jsou k ničemu. Předtím vláda říkala, že ženy jsou k ničemu. Tálibánci říkali, že ženy jsou k ničemu. Takže teď všichni, všichni včetně žen, si myslí, že jsou k ničemu, nejsou ničeho schopné a nemají žádná práva. Budoucnost, kterou žena má, je zůstat v povzdálí, doma, být těhotná a přinést děti... A to je všechno.

Nilop: Táta měl přítele v Afghánistánu, který také učil na univerzitě a byl hodně vzdělaný. Byl feminista, jako můj otec. Věřil, že ženy mohou pracovat. Po nástupu Tálibánu jeho dcera nepracovala, nechodila do školy a byla doma. A táta mu říká: „Byl jsi jiný, říkal si mi, že si myslíš, že ženy by měli smět pracovat. Proč ses změnil?“ A on mu odpověděl: „Víš, to prostředí se změnilo, ženy žádnou šanci nemají, a když ji budou mít, tak budou nešťastné. Dělám to pro jejich dobro.“ Ženy tomu věří. Když jdou do práce, tak jim nadávají a mají nízký plat.

Furugh: Mají to v práci hodně těžké. I když studují medicínu nebo právo, trh práce je hodně špatný, skoro nemají šanci najít si práci.

Nilop: Kluci mají talentovanější učitele. Ženy studují s učitelem, který je nenaučí všechno. Ve zvláštních školách jsou děti pomalejší ve výuce o dva roky. V Afghánistánu jsou dívky pomalejší o čtyři nebo pět let, ale jim to nevadí, vědí, že je to pro ně jediná šance, jak získat nějaké vzdělání.

Furugh: Mnoho afghánských žen nevidí svou budoucnost jinak, než že se vdají a zůstanou v rodině a budou vařit, nakonec to i chtějí. Nebo chtějí jít do zahraničí, do Ameriky…

Nilop: Hodně Afghánců věří, že nezůstanou v Afghánistánu, že jednou odejdou