Lidská práva

Proč stojí za to vyjádřit názor

Chelsea Manning [1] si odpykává pětatřicetiletý trest odnětí svobody za vyzrazení tajných vládních dokumentů USA webu WikiLeaks. Ze své cely v Texasu poskytla Chelsea časopisu Wire rozhovor o tom, proč může být veřejné vyslovení se proti bezpráví příležitostí, která se naskytne pouze jednou za život.

 

Proč jste se rozhodla zveřejnit dokumenty o válce v Iráku a Afghánistánu?

Tyto informace byly důležité, protože vedly ke dvěma vzájemně propojeným, vládou potlačeným, povstáním v reálném čase a z první linie. Lidstvo do té doby nemělo tak detailní a komplexní záznam ukazující, jak vlastně v dnešní době vypadá válka.

Jakmile si jednou uvědomíte, že souřadnice představují skutečné místo, kde žijí lidé, že data jsou z naší nedávné historie a že čísla jsou ve skutečnosti počty lidských životů se všemi sny, láskou, nadějí, nenávistí, strachem a nočními můrami – pocity, které s sebou život přináší –, je těžké zapomenout, jak důležité ony dokumenty jsou.

 

Přemýšlela jste o tom, jaké důsledky pro Vás osobně může mít zveřejnění tajných informací?

V roce 2010 jsem byla o mnoho mladší. Důsledky se zdály být velmi nejasné. Očekávala jsem to nejhorší, ale nikdy jsem si naplno nedokázala představit, jaké následky to může mít.

Avšak očekávala jsem, že mě očerní a podrobí každý okamžik mého života důkladné prohlídce a zanalyzují každý sebemenší přešlap, který jsem kdy udělala, každý nedostatek, každou chybu a vše použijí, aby proti mně obrátili veřejné mínění. Zejména jsem se obávala toho, že celá záležitost ohledně mé pohlavní identity bude zneužita proti mně.

 

Jaké to bylo naplno pocítit sílu amerického soudního systému a být prezentována jako zrádce?

Bylo mimořádně zajímavé sledovat logistiku související se soudním procesem: hromady utracených peněz, galony propáleného paliva, stohy vytištěného papíru, sáhodlouhé seznamy pracovníků bezpečnostních služeb, právníků a expertů – až se to chvílemi zdálo pošetilé.

Obzvláště šílené mi připadalo být prohlášena za zrádce úředníky, kteří vedli mé soudní řízení. Viděla jsem je mimo soudní síň nejméně 100 dní před začátkem a vídala jsem je také v průběhu soudního procesu. Za tu dobu jsem si dokázala utvořit celkem jasnou představu o tom, jací jsou jako obyčejní lidé. A jsem si poměrně jistá, že stejně tak si i oni udělali velmi dobrou představu o mně. Jsem přesvědčena, že dokonce ani advokáti žaloby sami nevěřili tomu, co vlastně v daném okamžiku říkají.

Spousta lidí o Vás smýšlí jako o whistleblowerovi [2]. Proč jsou takoví lidé důležití?

V ideálním světě by vlády, korporace a ostatní velké instituce měly být transparentní automaticky. Naneštěstí svět není ideální. Mnoho institucí se blíží naprostému opaku a jsou potřeba lidé, kteří jsou toto schopni rozpoznat.

Myslím si, že termín „whistleblower“ je v politických a obchodních kruzích v naprosté většině vnímán velmi negativně, jako synonymum pro „žvanila“ nebo „práskače“. Záleží na způsobu podání. Strategie, které mají takové lidi chránit, jsou často naopak používány k jejich zdiskreditování.

 

Co byste vzkázala někomu, kdo se obává veřejně promluvit o nějakém bezpráví?

Nejprve bych chtěla zdůraznit, že život je velice cenný. V Iráku v letech 2009–2010 byla cena života velmi nízká. Bylo zdrcující vidět ten ohromný počet lidí trpět a umírat a pozorovat kolem sebe nevšímavost ostatních, včetně samotných Iráčanů. Tohle opravdu změnilo moje vnímání života a donutilo mě si uvědomit, že veřejně promluvit o jakékoli formě nespravedlnosti stojí za určité riziko.

A za druhé, málokdy se vám v životě naskytne šance opravdu něco změnit. Avšak tu a tam se tato příležitost objeví. Opravdu se chcete za 10–20 let ptát sami sebe, zda jste nemohli udělat víc? Já rozhodně nechci, aby mě takové otázky pronásledovaly.

 

Proč jste si zvolila ke své reprezentaci zrovna tento druh umění (vpravo)?

Je to nejvěrnější zobrazení toho, jak bych mohla vypadat, kdyby mi bylo umožněno se prezentovat a vyjadřovat způsobem, jaký považuji za vhodný. I poté, co jsem se veřejně přihlásila k transsexuální orientaci, jsem se nemohla na veřejnosti vyjadřovat jako žena. Proto jsem se obrátila na Aliciu Nealovou, umělkyni z Kalifornie, aby načrtla realistický portrét mě samotné, který daleko lépe vystihne, kdo ve skutečnosti jsem.

Naneštěstí při současných pravidlech platících ve vězeňství je velice nepravděpodobné, že budu mít nějaké fotky sama sebe dříve, než budu osvobozena, což i navzdory podmínečnému propuštění nebo popřípadě zmírnění trestu, nemusí být dřív, než v následujících dvou desetiletích.

 

Zdroj: Přeloženo a redakčně upraveno z originálu publikovaného v časopisu AI Wire 11/12 2014

---

[2] Stávající nebo bývalý zaměstnanec, který upozorní na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost.