Lidská práva

Čekání na kata (Nigérie)

 

Na popravu čeká v nigerijských věznicích na 720 mužů a 11 žen. Nikdo z nich neví, kdy bude popraven. Všichni mají jedno společné. Jsou chudí. Od prvého kontaktu s policií, přes soudní proces až po žádost o prominutí trestu, všichni jsou s minimálními finančními zdroji v nigerijském soudním systému ve velké nevýhodě. Někteří tak zaplatí životem.

 

_{^{(c) Arthur Judah Angel}}

 

Někteří z odsouzených k trestu smrti byli zatčeni, když šli na policii, neboť znali podezřelého či byli svědky zločinu. Mnozí uvádějí, že je policie zatkla a poté od nich chtěla peníze za propuštění. Někdy se policie dožadovala i peněz na palivo do svých aut, bez kterého by nemohla jet navštívit svědka nebo zkontrolovat alibi. Policie zde, díky svému nízkému počtu zaměstnanců a roztahanému rozmístění, raději spoléhá na přiznání, než na vlastní vyšetřování. V mnoha případech také policie používá násilí a mučení, aby donutila podezřelého k podepsání výpovědi.

Více než polovina odsouzených k trestu smrti byla v Nigérii odsouzena pouze na základě doznání[1]. Někteří se snažili proti rozsudku odvolat, ale soudce jim nechtěl uvěřit, že byli mučeni a na rozsudku trval. Někteří odsouzení neměli právníka vůbec. Další říkají, že je jejich právník vůbec neobhajoval, případně byl soudem umlčen. Velmi často nebylo ani právníkům umožněno, aby nahlédli do spisů, dokud samotný proces nezačal. Asi na 80 odsouzených k trestu smrti bylo odsouzeno speciálními tribunály (Robbery and Firearms Tribunals) bez možnosti odvolání se k soudu vyšší instance. Tyto procesy byly velmi vzdálené spravedlivým procesům podle mezinárodního práva.

Nigerijský soudní systém blokuje mnoho dalších vnitřních problémů a má tak ničivé následky pro osoby odsouzené za spáchání hrdelních zločinů. Systém je pomalý, procesy mohou trvat i déle než 10 let, než jsou uzavřeny. V některých případech čekají žádosti o odvolání na vyřízení 14, 17 ba i 24 let. Nejméně 130 vězňů je v celách smrti déle než 10 let, někteří i déle než 24. Smutné jsou i případy, kdy vězeň nemá právo na nové slyšení, neboť se jeho spis ztratil.

 

BUDMAN ORAEKWU

„Ani po 16 letech vězení se mé odvolání k soudu nedostalo.“

 

Datum zatčení: 3. srpna 1982

Odsouzen k trestu smrti: 8. prosince 1988

Odvolání: dosud nevyřízeno

Datum propuštění: 4. dubna 2004

Věk v době zatčení: 15 let

Počet let v cele smrti: 16

Počet let strávených ve věznici: 22

 

„Bylo mi 15 let, když jsem byl zatčem za zločin, který spáchal můj starší bratr. Můj bratr mě vlastně přinutil projít si mnohým. Utekl z vazby. Policie tehdy řekla, že když můj bratr utekl, musím místo něj nastoupit já. Po šesti letech bylo zahájeno soudní řízení. Dostalo se mi i právní poradkyně. Podpory se mi ale od ní žádné nedostalo. Všechny argumenty použité proti mě, byly podle ní spravné. Nezastala se mne. U soudu tvrdili, že jsem se s bratrem na zločinu podílel. Řekl jsem, že to není pravda. Řekli mi, abych byl raději zticha. Bratr jim dal písemné prohlášení, že jsem nevinný. To ale nebylo uznáno. Žaloba namítala, že to není žádný důkaz, když tam bratr není. Soudce souhlasil. Byl jsem to já, kdo musel nést následky.

Když četl soudce rozsudek, uvedl, že z mých důkazů nevěří ničemu. Nakonec pověděl, že jsem odsouzen k trestu smrti a ať má duše odpočívá v pokoji. Cítil jsem se jakoby mě něco opustilo.

Říkal jsem si, jestli je ten člověk vůbec lidskou bytostí. O co mám tohoto muže žádat? Aby se mnou měl slitování? Za co? Nic špatného jsem neprovedl. Moje právní zástupkyně se postavila a řekla: „Prosím, zvažte jeho věk, bylo mu 15 let. Zmírněte rozsudek svým slitováním.“ Okamžitě jsem se proti rozsudku odvolal. Ani po 16 letech ve vězení se mé odvolání k soudu nedostalo. Čekal jsem.

Věznice Enugu je velmi špatným místem. Nic dobrého odtamtud nevychází. Zemřelo tam již mnoho nevinných lidí. Asi patnáctkrát jsem předával svou závěť: „Vezměte si to i ono, teď už jsem určitě na řadě.“ Každý den zemře jeden odsouzený k trestu smrti. Pokud se dožijete 14. hodiny, můžete začít oslavovat den.

V cele smrti jsem se stal zpěvákem. Inspirace ke mně přišla skrze bolest, v dobách hořkosti, když jsem neměl nikoho, s kým bych se mohl podělit o své trápení. Po mnoha letech nicnedělání, čekání na kata a žití ve strachu jsem pro sebe začal skládat hudbu. V dubnu 2004 jsem byl konečně propuštěn.“

I v případech žádosti o prominutí trestu říkají mnozí z vězňů, že bez finančních prostředků pro vězeňské úředníky se jejich jméno na seznam k přehodnocení případů nikdy nedostane.

 

ŽIVOT V CELE SMRTI JE KRUTÝ

Tělesné podmínky se v posledních letech trochu zlepšily. Vězňům bývá umožněn pobyt mimo cely a v každé z cel se také snížil počet zavřených. Nicméně psychická traumata a stres přetrvávají. Vězni, jejichž odvolání již byla zamítnuta jsou drženi v celách, z nichž na popravy vidí. Když je odsouzený oběšen, další odsouzení k trestu smrti musí poté odklízet šibenici.

Popravy jsou zahalené tajemstvím a sami úředníci o nich nemluví vždy přesně. Ačkoliv nigérijský zástupce pro OSN v roce 2007 prohlásil, že „v posledních letech jsme neprovedli žádný trest smrti,“ nejméně sedm poprav bylo provedeno v roce 2006.

Mezinárodní právo zakazuje ukládat trest smrti osobám mladším 18 let, nicméně nejméně 40 vězňům bylo v době údajného spáchání zločinu méně.

Nejméně sedm osob bylo odsouzeno k trestu smrti ukamenováním. Nejméně dva z nich byli údajně usvědčeni ze znásilnění a sodomie.[2] Ve způsobu vyměřování trestu smrti nedostává Nigérie svým závazkům podle mezinárodního práva lidských práv.

 

Kam dál: