Lidská práva

Evropa: uprchlíkům z Libye nepomůžeme

Od začátku konfliktu mezi stoupenci plukovníka Kaddáfího a jeho oponenty v únoru 2011 byly tisíce uprchlíků v Libyi donuceny znovu opustit své domovy. Nyní nemají kam jít. Charlotte Philipsová se právě vrátila z uprchlického tábora Šuša (Choucha) v saharské poušti a nyní se ptá, proč jejich situaci evropské země ignorují.

Podle UNHCR bylo v Libyi v době vypuknutí konfliktu okolo 8 000 registrovaných uprchlíků a přibližně 3 000 žadatelů o azyl převážně z Pobřeží slonoviny, Eritrey, Etiopie, Iráku, Somálska a Súdánu. Po únorovém konfliktu byly tisíce z nich nuceny opět prchat.
Mnoho z nich nyní uvízlo v uprchlických táborech v Tunisku či na hraničním přechodu Saloum v Egyptě, kde jsou nepřijatelné podmínky pro život.

V červnu 2011 žilo v táboře Šuša v odlehlé části saharské pouště nedaleko hraničního přechodu Ras Adždir v Tunisku 3 800 uprchlíků a žadatelů o azyl. Jedněmi z nich jsou i šedesáti pětiletá uprchlice Amina ze Somálska, její dcera Nadifa a šestiměsíční vnučka. Tyto ženy doposud žijí v bílém stanu UNHCR. Vlastní jen deky, pánve a několik svých osobních věcí.
„Zde nelze žít. Nikdy jsem nečekala, že se stanu opět uprchlíkem. Už o ničem nepřemýšlím. Čekala jsem dvacet let. Budu opravdu muset čekat dalších dvacet?“ Nechala se slyšet šedesáti pětiletá Amina.

Uprchlíci v Tunisku a Egyptě nemohou zůstat, protože tamní vlády nejsou schopné či ochotné jim poskytnout nějaké trvalé řešení. Nemohou se vrátit domů (do Somálska, Pobřeží Slonoviny, Súdánu, Iráku), jelikož to je pro ně i nadále příliš nebezpečné. Ani návrat zpět do Libye však nepřipadá v úvahu,, protože  konflikt v Libyi prohloubil celkovou nevoli vůči cizincům. Podpůrci opozice je viní z toho, že působí jako žoldáci  Muammara Kaddáfího. Terčem jsou zejména subsaharští Afričané, cizinci, ale také občané Libye. Povstalci jim rabují obchody i domovy. Několik uprchlíků dokonce zadrželi, mučili, či dokonce lynčovali.
„Když došlo k vypuknutí konfliktu, byl jsem v Benghází. Měsíc jsem zůstával doma, jelikož jsem ze zpráv a od přátel slýchal, že opoziční bojovníci napadali lidi tmavé pleti. Můj filipínský soused neměl žádné problémy, jelikož je bílý a tak nám kupoval jídlo. 17. března 2011 před západem slunce vešli tři nebo čtyři ozbrojení rebelové do našeho domu. Udeřili mě do obličeje pažbou zbraně, vzali nám peníze, pasy a mobilní telefony.“ Vypráví Mahjoob Altaher, uprchlík z Dárfúru nedaleko hraničního přechodu Saloum v Egyptě.

JAK SITUACI ŘEŠIT?

Existuje jediná možnost, jak tuto situaci řešit. Mezinárodní společenství musí jednat okamžitě a naplnit své závazky vůči uprchlíkům. Ti mají nárok na přesídlení, pokud je to jediné možné a trvalé řešení jejich situace.
S programy pro přesidlování uprchlíků ovšem začaly jen některé státy EU. Osm evropských zemí nabídlo dohromady pouhých 700 míst pro usazení. Tento počet je naprosto neadekvátní. Obzvlášť když jsou některé evropské země díky své účasti na operacích NATO přímými účastníky konfliktu, který byl jednou z hlavních příčin nuceného vysidlování v Libyi.

Proto by členské státy EU měly hrát hlavní roli v přesídlení uprchlíků z Libye uvízlých v Tunisku a Egyptě. Mělo by se jim připomenout, že v předchozích letech ignorovaly zprávy o otřesném stavu lidských práv a aktivně se snažily o spolupráci s Kaddáfího režimem za účelem zabránění migrace Afričanů do Evropy. Tyto kroky EU zapříčinily vážná porušování lidských práv uprchlíků, žadatelů o azyl a migrantů.

Lidé, kteří uvízli v Tunisku či Egyptě, jsou zoufalí, stále více se jich vrací do Libye, navzdory obrovskému nebezpečí, kterému tam čelí. Další se pak vydávají na riskantní cesty po moři do Evropy. „Jestli mám zemřít zde, tak jsem rovnou mohl zůstat v Benghazí“, říká etiopský uprchlík na hraničním přechodu Saloum. „Bylo by skvělé, kdybychom se v těchto chmurných časech dočkali nějaké pomoci.“  Evropo, pomůžeš?


(Článek byl převzat a redakčně upraven z anglického originálu publikovaného v časopisu AI WIRE, 5/2011)

Více informaci na: www.amnesty.org/en/refugees