Lidská práva

Migrující pracovníci

Kdo jsou migrující pracovníci?

Podle definice OSN je migrujícím pracovníkem „osoba, která je (bude nebo byla) vázána v placené aktivitě mimo stát, ve kterém má domovské právo“. Úmluva (viz níže) taktéž rozděluje pracující migranty do několika hlavních skupin: pracovníci na pobřežních vrtech, příhraniční, sezónní, námořní, rezidentní a dočasní pracovníci.

 

Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin

Mezinárodní Úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin je jedním ze základních dokumentů týkajících se pracujících migrantů. Navazuje na Úmluvu o právech uprchlíků a na dvě úmluvy ILO (Mezinárodní organizace práce): č. 97 z roku 1949 a č. 143 z roku 1975.

Tento dokument obsahuje soubor práv ekonomických migrantů. Jeho hlavním cílem je ochrana migrujících pracovníků. Dále se snaží zakotvit obecné morální principy a propagovat  práva migrantů v jednotlivých zemích. Konvence usiluje o to, aby byla pracovníkům zaručena rovnost při ochraně lidských práv. Zároveň ale zdůrazňuje nutnost chránit práva všech migrantů bez rozdílu, protože jsou lidskými bytostmi, kterým nelze lidská práva upřít.

 

Valné shromáždění OSN Úmluvu přijalo v již prosinci roku 1990, ale nabyla účinnosti až v červenci 2003. Zatím podepsaly úmluvu především země, ze kterých  migranti častěji pocházejí, například Filipíny, Ázerbájdžán, Belize, Bolivie, Bosna a Hercegovina, Kapverdy, Kolumbie, Ekvádor, Egypt, El Salvador, Ghana, Guatemala, Guinea, Mali, Mexiko, Maroko, Filipíny, Senegal, Seychely, Srí Lanka, Tádžikistán, Uganda a Uruguay. Tyto země považují Úmluvu za prostředek ochrany vlastních občanů v dalších zemích. Vzhledem k faktu, že se k ní nepřipojila žádná ze zemí, do nichž migranti většinou míří,je její účinnost omezená, protože je závazná pouze pro ty státy, které Úmluvu ratifikují.

 

Základní práva migrujících pracovníků zanesená v Úmluvě

Mezi nejdůležitější základní práva migrujících pracovníků patří například:

- zabránění nelidským pracovním a životním podmínkám, fyzickému a sexuálnímu zneužití a degradujícímu

zacházení (Články 10,11,25 a 54)

- zaručení práva migrujícího pracovníka na svobodu myšlení, vyjadřování a náboženství (12,13)

- právo na přístup k informacím o vlastních právech (33,37)

- právo na rovnost před zákonem, tzn. spravedlivý proces, překladatelské služby a také právo nebýt trestán

nepřiměřeně například vyhoštěním (16-20 a 22)

- právo na rovný přístup ke vzdělání a sociálním službám a právo na účast v odborech

- právo vrátit se do země původu, pokud si tak přejí a mohou tak učinit (podporují se kulturní kontakty atd.)

- zaručení politické participace v zemi původu

- právo na transfer výdělku do země původu (32, 42- 48)

 

Situace v cílových zemích

 

Situace v zemích, kam pracující migranti odcházejí za prací, není jednoduchá. Často dochází k plýtvání jejich profesionálním a integračním potenciálem. Místo toho, aby mohli legálně vykonávat svou profesi, jsou někteří z nich nuceni hledat a přijímat jakákoliv zaměstnání, aby si udrželi možnost zůstat v dané zemi, kde jsou již usazeni. Tito lidé pak profesně ztrácejí. Nemají šanci udržet si kvalifikaci, ztrácejí kontakt se svým oborem a možnost uplatnění na trhu práce se tak pro ně snižuje.

Ojedinělé nejsou ani případy, kdy jsou migranti nuceni platit za zprostředkování práce astronomické částky a jsou zneužíváni pracovními agenturami. Imigranti jsou často poškozování i samotným zaměstnavatelem a to nízkými platy, neuspokojivými pracovními podmínkami nebo například zadržováním dokladů. Cizinci jsou často nuceni pracovat bez pracovního povolení. Typickým příkladem nelegální práce migrantů je i tzv. švarc systém. Jedná se o situaci, kdy je zaměstnanec formálně veden jako spolupodnikatel a zaměstnavatel tak není povinen za něj odvádět sociální či nemocenské pojištění státu. Zaměstnanci riskují, že po odhalení takovéhoto pracovního vztahu, jim bude odebrán legální pobyt v dané zemi.

V nemálo případech se migrující pracovníci dostávají do pozice otroka, který má jen malou šanci domoci se svých práv.

Migrující pracovníci a Česká republika

Podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) bylo v roce 2010 evidováno na území ČR zhruba 428 tisíc cizinců. Nejčastěji jsou mezi nimi zastoupeni občané Ukrajiny (30%) a Slovenska (17%), dále pak Vietnamu (14%), Ruska (7%) a Polska (4%). Více než polovina migrujících pracovníků v ČR je z tzv. třetích zemí (mimo území Evropské unie). Příkladem porušování práv migrujících pracovníků v ČR je poměrně známá kauza tzv. stromkařů. V březnu roku 2009 se ve vietnamské tržnici na Praze 4 konaly nábory na sázení stromků v českých lesích. Práce byla nabídnuta stovkám pracovníků, kteří byli propuštěni v důsledku hospodářské krize. Mzda jim ale byla vyplacena jen z části, popřípadě obdrželi pouze zálohy, které nevystačily ani na nákup jídla. Tyto praktiky pokračovaly i nadále, kdy byli nabíráni převážně občané Slovenska a Rumunska. V České republice se za práva migrujících pracovníků angažuje především Iniciativa za práva pracujících migrantů a migrantek, Iniciativa Ne rasismu! a Multikulturní centrum Praha.

 

Zajímavé filmy: Ilegální přistěhovalec (Alambrista!, 1977) Špína Londýna (Dirty Pretty Things, 2002), Imigranti (Crossing Over, 2009) nebo Za lepší život (Better Life, 2011)

Kam dál: