Lidská práva

Uvízlý v systému

Faiz strávil posledních 10 let hledáním nového života uvnitř „Pevnosti Evropa“. Jeho příběh ukazuje, jak snaha Evropské unie udržet migranty vně svých hranic, vede jen k tomu, že lidé hledají nové cesty, jak se do této pevnosti dostat.

 

Jednoho slunečného zimního rána jsem navštívil stanici pohraniční policie v Elhově, malé vesnici u bulharsko-tureckých hranic. Byla to špinavá a jedno
duše zařízená tělocvična, přeplněná migranty a uprchlíky, kteří dorazili teprve nedávno a čekali na zpracování svých dokladů.

Počet lidí, kteří sem přicházejí, v roce 2013 výrazně stoupl. Poté, co Řecko posílilo kontrolu svých hranic s Tureckem, musí lidé, kteří hledají útočiště v Evropě, postupovat více na sever. Většina pochází z válkou zmítaných zemí jako Sýrie nebo Afghánistán.

Všiml jsem si mladého muže stojícího o samotě na malém, lidmi přeplněném dvorku. Držel v ruce knihu v řečtině – mém rodném jazyce. Protože Faiz (jméno jsem pozměnil), třiatřicetiletý Afghánec narozený v Íránu, mluvil plynule řecky, nepotřeboval jsem svého tlumočníka a brzy jsem jej poslal pryč.

ZTRACENÉ DĚTSTVÍ

Posadili jsme se, Faiz si zapálil cigaretu a začal vyprávět o svém životě. „V Íránu nás (Afghánce) nic dobrého nečekalo,“ řekl. „Zacházeli s námi jako s podřadnými. Na dětství nemám žádné vzpomínky – celé jsem jej propracoval. Ztratil jsem své dětství.“

Faiz nakonec z Íránu v roce 2004 utekl a podstoupil dlouhou a obtížnou cestu do Řecka. Následně ale, jak sám říká, uvízl v neefektivním a nespravedlivém azylovém systému. Ani po téměř osmi letech nedostal konečné rozhodnutí o udělení azylu.

Jeho život zde neměl žádnou perspektivu a poté, co Řecko zasáhla hluboká finanční krize, vzrostl i
počet rasistických útoků. Začátkem roku 2012 se proto Faiz rozhodl Řecko opustit a vydal se ještě jednou hledat místo, kde by mohl začít nový život. To se mu však nepodařilo a v říjnu 2013 se pokusil znovu vstoupit na území Řecka.

Avšak brzy poté, co Faiz společně se skupinou dalších migrantů překročil řecko-tureckou hranici, jej zadržela řecká policie a poslala zpět. „Na nic se neptali,“ řekl mi Faiz. „Jednoduše nás donutili překročit řeku v opačném směru. Kohokoli, kdo se pokusil odporovat, zbili.“

ŽIVOTY V NEBEZPEČÍ

Podobných příběhů jsem již slyšel mnoho. Řecká policie a pobřežní hlídka běžně vrací zoufalé lidi zpět za tureckou hranici, špatně s nimi zacházejí a odpírají jim jejich základní právo žádat o azyl. Jedná se o do nebe volající porušování mezinárodního i evropského práva. Jednotky střežící hranice svým jednáním zároveň vystavují životy těchto lidí mnohem většímu nebezpečí, například když je zanechají na otevřeném moři na člunu bez motoru.

Faiz přesto zůstal pevně rozhodnut najít cestu do „Pevnosti Evropa“. „Musí tam být něco pro mě,“ řekl mi. Vydal se proto na sever, k hranicím Turecka s Bulharskem, kde jsme se potkali. Bulharská policie jej však brzy zadržela a odvezla do Elhova.

Bulharsko je nepřipravený a nedobrovolný hostitel, což lidem jako Faiz dává alespoň malou naději. Avšak, stejně jako Řecko, se Bulharsko s pomocí milionů eur z Evropské unie snaží co nejrychleji své hranice neprodyšně uzavřít.

Tak jako Řecko, i Bulharsko začalo budovat ploty podél hranic s Tureckem. Rasistické útoky vůči cizincům představují stále tvrdší teror. A s platností nového zákona budou moci být uprchlíci zadržováni do té doby, než dojde k přezkumu jejich nároků na azyl. Což může trvat měsíce.

Nejnovější bitevní pole „Pevnosti Evropa“

Zatím posledním bitevním polem „Pevnosti Evropa“ se stalo Bulharsko. Státy napříč EU používají stejné strategie a postupy s cílem udržet migranty vně svých hranic. Díky tomu je pro migranty, uprchlíky a žadatele o azyl téměř nemožné vstoupit do Evropy legální cestou.

Nedávný přesun pozornosti migrantů od Řecka k Bulharsku je jen dalším důkazem, že tento přístup nefunguje. Jen posouvá problém po mapě a nutí lidi, aby hledali stále nebezpečnější cesty. Od srpna 2012 zemřelo více než 130 uprchlíků, většinou Syřanů a Afghánců, během 11 různých pokusů doplout z Turecka do Řecka. Další riskují své životy při pokusech doplout na zchátralých člunech do Itálie z Egypta nebo Libye.

Zpět v Elhovu: Faiz ví, že brzy bude opět na útěku, aby unikl z bulharského nefunkčního azylového systému. „Všude, kam jdu, jsem pronásledován,“ svěřil se mi. „Někdy se ptám, odkud vlastně pocházím.“

Během svého průzkumu migrace v této oblasti jsem slyšel mnoho příběhů odvahy, jako je tento. Příběhy lidí, kteří kvůli válce přišli o všechno, s nimiž bylo velmi špatně zacházeno a které ani takové strádání nezlomilo.

Bulharsko by jim zlepšením způsobu, jakým přijímá a zpracovává žádosti o azyl, mohlo pomoci. Řecko by mělo okamžitě skončit s nebezpečnými a nelegálními „zatlačovacími“ operacemi. A Evropská unie jako celek by měla rovnoměrněji sdílet zodpovědnost mezi svými členy a zoufalým lidem prchajícím před válkou nabídnout legální cesty do Evropy.

Když jsem ses Faizem loučil, povšiml jsem si knihy, kterou četl – Rukověť bojovníka světla od Paola Coelha. V knize se praví: „Válečník nesmí sklonit hlavu jinak ztratí ze zřetele horizont svých snů.“ Myslím, že Faiz je jedním z mnoha, kteří nikdy neskloní své hlavy a budou pokračovat v boji za život a budoucnost a za svá lidská práva. Zeptal jsem se ho, zda něco nepotřebuje: „Všechno, co potřebuju, je místo, kde bych mohl zůstat,“ odpověděl, „a někoho, kdo by na nás alespoň pro tentokrát myslel.“

 

(Článek byl přeložen a redakčně upraven z anglického originálu publikovaného v častopisu AI Wire 03/04 2014.)

Kam dál: