Lidská práva

Vnitřně vysídlené osoby

(Internally Displaced Persons, IDPs)

Vnitřně vysídlení lidé jsou definováni jako osoby, které byli nuceny opustit  původní místo pobytu a uchýlit se v rámci svého státu do jiné oblasti a to zejména z důvodu vojenského konfliktu, výskytu násilí, porušování lidských práv, výskytu přírodních katastrof či katastrof způsobených člověkem.

Tento fenomén se vyskytuje téměř na každém kontinentu a nevyhýbá se ani Evropě – války na Balkáně měly za následek až milion vnitřně vysídlených osob. Nejvíce vysídlených osob se nachází v Africe. Přestože tato problematika není nová, do popředí zájmu se dostala až v 90. letech.

V současnosti hovoříme o 37 až 41 milionech vnitřně vysídlených osob ve více než 120 zemích.[1] Podle OSN se tento počet od roku 2005 neustále zvyšuje a zároveň se zhoršuje i jejich situace. Fakticky je lze rozlišit do třech základních skupin podle příčin vysídlení:

a)       přírodní katastrofy

b)      mezinárodní ozbrojené konflikty, občanské války

c)      diskriminační podmínky podporované vedoucí silou ve státě

 

IDPs a mezinárodní právo

Vnitřně vysídlené osoby neopouštějí hranice svého státu, tudíž z hlediska mezinárodního práva odpovědnost za dodržování jejich práv nese stát, jehož jsou občany. Mezinárodní organizace tak mohou v případě vnitřně vysídlených zasahovat pouze se souhlasem zemí původu. Bez tohoto souhlasu by byly jakékoliv aktivity mezinárodního společenství kvalifikovány jako vměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu.

Ačkoliv vnitřně vysídlených osob jsou miliony, neexistuje žádný komplexní právní rámec (Úmluva, atd.), který by situaci řešil. Mezinárodní uprchlické právo sice řeší situaci lidí na útěku, ale pouze těch, kteří překročili hranice svého státu.

Otázkou vytvoření jakéhosi právního rámce pro vnitřně vysídlené osoby se dlouhodobě zabýval i Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). V roce 1992 jmenovalo OSN Zvláštního zmocněnce pro vnitřně vysídlené osoby, jímž se stal Francis Deng. O šest let později (1998) přijala Komise OSN pro lidská práva tzv. Základní principy zacházení s vnitřně vysídlenými osobami. Nejedná se však o  mezinárodní dohodu, ale jakýsi soubor doporučení, jak s  vnitřně vysídlenými osobami zacházet.

 

IDPs a jejich práva ustanovená v Základních principech zacházení s vnitřně vysídlenými osobami

Z hlediska v tomto dokumentu je  důraz kladen zejména na dvě roviny: první je, že odchod z místa pobytu je nedobrovolný a druhou je skutečnost, že vysídlení zůstávají na území svého státu. Základní principy stanovené OSN by měly být dodržovány všemi aktéry, skupinami i jednotlivci. Na základě tohoto obecného ustanovení je proto možné trestně stíhat i jednotlivce porušující lidsko-právní závazky jako například válečné zločiny, genocida, zločiny proti lidskosti, atd.

V textu má klíčovou roli uznání práva nebýt nedobrovolně vysídlen. Toto ustanovení vychází ze základních práv, kterými jsou: právo svobodného pohybu, právo svobodného výběru místa pobytu a také humanitárních práv vztahujících se k násilnému vysídlení civilistů v případě ozbrojeného konfliktu.

Nejvíce pozornosti je v „Základních principech“ věnováno ochraně osob v průběhu vysídlení.. Vysídlené osoby požívají samozřejmě

základních lidských práv. Avšak „Základní principy“  jejich práva rozšiřují o specifická práva související s vysídlením jako například ochrana před zadržením a stíháním v důsledku vysídlení, ochrana vlastnictví a práva na odpovídající ubytování.

Důležitým ustanovením je i povinnost domovského státu postarat se o oběti vysídlení a v případě návratu jim poskytnout adekvátní prostředky, aby se mohly navrátit do svých původních domovů bezpečně a dobrovolně.

 

Praxe a návraty

V praxi se problematikou vnitřně vysídlených osob zabývá především OSN a Komise pro lidská práva, ale i další mezivládní a mezinárodní organizace jako například Africká unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) se snaží podporovat uplatňování „Základních principů zacházení s vnitřně vysídlenými osobami“ v praxi. Velká část vnitřně vysídlených si přeje návrat do místa, ze kterého pocházeli nebo chtějí alespoň získat zpět majetek, který byli nuceni opustit. Podporovat dobrovolné návraty se zavázaly členské státy OBSE v Chartě evropské bezpečnosti z roku 1999. Právo na návrat je současně zakotveno i v několika rezolucích Rady bezpečnosti OSN. Nicméně otázka dobrovolných návratů je diskutabilní. V případech, jako Čečensko nebo turečtí Kurdové, kde v místě jejich dřívějšího pobytu stále dochází k porušování lidských práv a situace v zemi je velmi nestabilní, provází možnost dobrovolného a bezpečného návratu mnoho pochybností.

 

Příklady v historii i současnosti

Dlouhodobým problémem v Evropě je situace vnitřně vysídlených na Kypru. Již v roce 1974 rezoluce Rady bezpečnosti OSN potvrdila právo kyperských vysídlenců na návrat do oblasti jejich původů, avšak dodnes k němu nedošlo.

Velká pozornost byla minulosti věnována situaci v bývalé Jugoslávii (vnitřním uprchlíkům v oblasti Bosny a Hercegoviny, Srbska a Chorvatska). Na řešení problému se podílela OBSE, Evropská unie a UNHCR. Jako vzorový příklad  úspěšného návratu vnitřně vysídlených osob je často uváděno právě Chorvatsko.

Podle OSN je nejvíce vnitřně vysídlených osob v těchto pěti státech - Kolumbii (6,9 mil.), Sýrii (6,6 mil.), Iráku (4,4 mil.), Súdánu (3,2 mil.) a Jemenu (2,5 mil.). Mezi další  země s více než milionem vnitřně vysídlených osob patří Nigérie, Jižní Súdán, Demokratická republika Kongo, Afgánistán, Pákistán a Somálsko.[2]

Kam dál: