Lidská práva

Zneužívání nepálských migrujících pracovníků

Přeměna lidí na zisk – tak se dá popsat současná situace Nepálců migrujících za prací do okolních zemí kvůli chudobě a nedostatku pracovních příležitostí v Nepálu. Chtějí-li se nechat zaměstnat v cizině, nemají jinou možnost, než se obrátit na zprostředkovatelské agentury, které vybírají nepřiměřeně vysoké poplatky a používají vyděračské praktiky. Jelikož práce v zahraničí často neodpovídá domluveným podmínkám včetně výše mzdy, vracejí se mnozí Nepálci domů s ohromným dluhem a v ještě horším postavení, než kvůli němuž za prací původně migrovali.

Problém se týká milionů Nepálců, kteří se nechali zaměstnat v zahraničí - nejčastěji v Indii, v zemích Perského zálivu a v Malajsii. Co všechno zažívají a proč se jim často nesplní sen vydělat si důstojnou mzdu a z úspor si třeba koupit v rodné vesnici kousek půdy a začít na něm hospodařit? Vžijme se do kůže do typického nepálské migrujícího pracovníka (říkejme mu třeba Kumar) a podívejme se na jeho příběh.

Kumar dlouho nemohl najít práci, aby uživil manželku, čtyři malé děti a své dvě mladší neprovdané sestry. Rozhodl se proto, že na rok nebo dva vycestuje do Malajsie a nechá se zaměstnat v nějaké továrně. Až s úsporami se vrátí domů, bude se jim žít líp. Obrátil se na místního agenta zprostředkovatelské agentury ve své vesnici, o kterém už dříve slyšel. Agent mu práci slíbil, ale Kumar mu hned musel odevzdat pas, prý proto, aby agentura mohla vyřídit veškeré formality. Navíc mu sdělil, že Kumar musí zaplatit poplatek ve výši 1,300 dolarů za služby agentury. Kumar si vzpomněl, že nedávno slyšel o tom, že poplatky za zprostředkování práce v zahraničí nesmí přesáhnout 800 dolarů. Agent ho však jen odbyl se slovy: „Tak chceš tu práci nebo ne?!“ Rovnou Kumarovi nabídl, že mu na zaplacení vysokého poplatku půjčí – ovšem s 35% úrokem. Kumar si nevěděl rady jinak, než nabídku přijmout. Neměl žádný majetek, kterým by mohl ručit za půjčku v bance. Agent mu navíc slíbil, že Kumar půjčku bez problémů splatí už po pár měsících práce v Malajsii a zbytek výdělku již poputuje na spoření a domů rodině.

Kumar se začal připravovat k odjezdu, uplynulo už ale přes půl roku a stále se nic nedělo. Přemýšlel o tom, že by se obrátil na jiného agenta ve vedlejší vesnici, ale jeho původní agent stále zadržoval Kumarův pas a odmítal ho vydat. Rovnou taky varoval, že Kumarovi nevrátí zaplacený poplatek, pokud Kumar odejde k jiné agentuře. Kumar tedy čekal dál. Konečně, téměř po roce od prvního kontaktu, přišla novina, že mu agentura našla práci a že brzy odjíždí. Přes agenturu podepsal smlouvu se stavební firmou, která ho chtěla jako dělníka. Zanedlouho se rozloučil s manželkou, dětmi i sestrami, vypůjčil si od známých peníze na cestu do hlavního města Káthmándu a odletěl do Malajsie.

Když Kumar dorazil do stavební firmy, pro kterou měl pracovat, zjistil, že navzdory smlouvě s ním firma nepočítá na stálý pracovní poměr, ale jen na příležitostnou výpomoc. Vydělá si tedy pouze malou část toho, s čím počítal. Napadlo ho, že by si zkusil najít práci jinde, ale jeden z Nepálců, kterých u firmy pracovala celá řada, mu připomněl, že vízum k pobytu v Malajsii je vázané na práci u konkrétní firmy a pokud Kumar odejde, stane se jeho přítomnost v zemi nelegální. Kumara už ani nepřekvapilo, že mu ve firmě okamžitě zabavili pas. Po několika dnech Kumara konečně povolali do práce s tím, že mají náhlý nedostatek dělníků. Hned první den na place ho ale čekalo nepříjemné a děsivé zjištění, že dělníci pracující na stavbě výškové budovy nemají skoro žádné bezpečnostní pomůcky a při práci v nejvyšších patrech nejsou vůbec jištěni. Obrátil se s obavou o svou bezpečnost na vedoucího, ten však jeho výhrady odmítl a začal mu vyhrožovat. S první výplatou přišla zároveň poslední kapka – Kumar dostal za každý odpracovaný den jen polovinu mzdy, kterou měl nasmlouvanou. Práce byla přitom těžká, na place Kumar trávil celý den od úsvitu až do večera.

Kumar vydržel další tři měsíce, ale nic se nezlepšilo a na jeho protesty nikdo nebral zřetel. Kontaktoval svou zprostředkovatelskou agenturu, ale agent ho přemlouval, aby zůstal – zvládnou to nakonec všichni, tak proč ne on? Kumar odmítl, bylo jasné, že takhle si za plánovaný rok a půl nevydělá ani na splacení půjček, které si vzal na zaplacení poplatků za své vyslání do Malajsie, natož aby mu nějaká suma zbyla. Agentura mu sdělila, že s předčasným návratem mu v žádném případě nepomůže. Od kolegů Kumar naštěstí zjistil, že jeden z místních už v minulosti pololegálně zajistil návrat jiných nepálských pracovníků do vlasti. Kumar u něj skutečně našel pomoc, ovšem za nemalý poplatek, a vrátil se k rodině po půl roce stráveném v Malajsii. Téměř se styděl přijet zpátky do rodné vesnice po tom všem. Hned ten večer, co Kumar dorazil domů, ho navštívil místní agent zprostředkovatelské agentury a připomněl mu, že mu Kumar dluží spoustu peněz. Kumar si marně láme hlavu, jak půjčku splatit a co vůbec dál dělat. Zvažuje, že zkusí znova vycestovat, tentokrát raději do Perského zálivu. Jednou to sice nevyšlo, ale třeba to byla jen náhoda?

Nebyla to náhoda. Podobné praktiky zprostředkovatelských agentur jsou v Nepálu systémový problém. Agentury běžně porušují práva svých klientů tím, že jim záměrně podají nesprávné informace o povaze práce v zahraničí a odměně za ni, zabavením jejich pasů či odkládáním odjezdu bez vrácení zaplacených poplatků. Velmi často navíc účtují poplatky vysoko přesahující povolenou mez. Vládní nařízení, tzv. politika „Free Visa, Free Ticket“[i], které mělo drasticky snížit poplatky, většina agentur nedodržuje. V rozporu se zákonem navíc klientům nedávají účtenky, nebo poskytují falešné účtenky na nižší částku, takže zpětné vymáhání poplatků je značně ztížené. Pokud už jsou klienti agentur úspěšní, často dostanou zpět jen malou část toho, co zaplatili (o úrocích z půjček, které si kvůli poplatku vzali, už vůbec nemluvě). Migrujícím pracovníkům, kteří po příjezdu zjistí, že práce neodpovídá tomu, co bylo dohodnuto, nebo že jsou zaměstnavatelem zneužíváni, agentury zpravidla neposkytují žádnou pomoc při organizaci jejich předčasného návratu.

Ačkoli popsané postupy zprostředkovatelských agentur jsou v rozporu nejen s nepálskými zákony, ale i s řadou mezinárodních dohod a smluv o lidských právech (např. Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené nebo povinné práci), vláda doposud tyto zákony téměř nevymáhala. Neprovádí systematické kontroly agentur a když už zjistí nějaké pochybení, nanejvýš uloží pokutu - spíše symbolické výše.

Výsledkem je, že s migrujícími pracovníky a zájemci o takovou práci je zacházeno jako se zbožím, které má jen tržní hodnotu a z něhož chtějí agentury co nejvíce profitovat, než jako s lidskými bytostmi požívajícími příslušná práva a možnost o sobě rozhodovat. Jejich rozhodnutí migrovat za prací často nenaplní účel zlepšit životní podmínky sobě a svojí rodině a naopak končí devastačním zadlužením.