Lidská práva

Evropský soud pro lidská práva

Ochrana a záruka dodržování lidských práv na evropském kontinentě je jedním ze stěžejních úkolů Rady Evropy. Základním dokumentem, o který se Rada Evropy při ochraně základních práv opírá, je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, známá také jako Evropská úmluva o lidských právech.

Na základě Úmluvy došlo v 50. letech minulého století ke vzniku dvou kontrolních orgánů, Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva. Tyto dva orgány, později také s Výborem ministrů Rady Evropy, zajišťovaly při vzájemné spolupráci kontrolu nad dodržováním lidských práv přiznaných Úmluvou. Jak se ale k Radě Evropy přidružovaly další státy a narůstal počet lidskoprávních sporů, začal být roztříštěný mechanismus neefektivní a bylo nutné jej reformovat. Od roku 1998 je proto Evropský soud pro lidská práva jediným celistvým soudním orgánem Rady Evropy a na rozdíl od svých předchůdců zasedá permanentně ve francouzském Štrasburku.

Činnost Soudu

Podle subjektů, které se na Soud obrací, rozlišujeme stížnosti mezistátní a individuální.

Mezistátní stížnost smí podat každý členský stát Rady Evropy, domnívá-li se, že jiný členský stát porušil Úmluvu. Takové stížnosti nejsou příliš časté. Jedním z příkladů je stížnost Irska na Spojené království v roce 1978. Irsko bylo toho názoru, že Spojené království při výsleších mučilo irské občany podezřelé z členství v teroristické organizaci IRA, která působila v Severním Irsku. Další mezistátní stížnost podala například Gruzie na Rusko v roce 2007. Poté, co Gruzie zatkla několik ruských důstojníků podezřelých ze špionáže, Rusko deportovalo tisíce gruzínských občanů ze svého území.

Individuální stížnost pak smí podat každá fyzická osoba, nevládní organizace nebo skupina jednotlivců, která se domnívá, že došlo k porušení práva, které jí je garantováno Úmluvou. Možnost podat stížnost mají i osoby, jimž byla – ať už kvůli nízkému věku, nebo duševní nemoci – omezena svéprávnost. Individuální stížnost je přípustná pouze v případě, že k porušení základního práva chráněného Úmluvou došlo ze strany členského státu Rady Evropy. Evropský soud pro lidská práva neřeší soukromoprávní spory.

Stížnost lze podat ve lhůtě 6 měsíců od rozhodnutí o posledním vnitrostátním opravném prostředku. V České republice to tedy znamená do 6 měsíců od rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Stížnostmi se zabývají soudci z povolání. Těch je právě tolik, kolik je členů Rady Evropy. V současné době Rada Evropy sdružuje 47 zemí. Soudci rozhodují jako samosoudci, ve výborech, v senátech nebo ve velkých senátech a jsou voleni na 9 let.

Cílem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je dospět ke smírnému urovnání mezi stranami sporu. Jestliže Soud rozhodne, že došlo k porušení Úmluvy, a je umožněno pouze částečné odstranění jeho následků, má stěžovatel nárok na spravedlivé odškodnění. Takové odškodnění hradí země, z jejíž strany došlo k porušení základního práva. Jestliže stát odmítá akceptovat rozsudek, může být potrestán v rámci členství v Radě Evropy, v krajních případech hrozí i jeho vyloučení.

Evropský soud pro lidská práva se svou činností řadí mezi nejlepší mechanismy ochrany lidských práv na světě. V Evropě je pak jednoznačně nejvyužívanějším prostředkem právní ochrany. Zatímco za rok 1999 obdržel Soud přibližně 8 400 stížností, v roce 2013 jich bylo neskutečných 65 900. Vzhledem k výsledkům jeho činnosti je velmi pravděpodobné, že toto číslo bude i nadále růst.

Zdroje:

Úmluva o ochraně lidských práv, protokol č. 11

Dokument Amnesty International: Nedokončený úkol, Romští žáci v České republice stále čelí překážkám ve vzdělání

European Court of Human Rights, ke dni 18. 11. 2014

Hubálková, Eva, Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Řízení před Evropským soudem pro lidská práva, Formální náležitosti podání, 2010

Marková, Irena, Evropský soud pro lidská práva a jeho vybraná rozhodnutí týkající se České republiky, 2008

Mgr. Prouzová, Anna, Evropský soud pro lidská práva, organizace, pravomoci, řízení, 2004

Šišková, Naděžda, Dimenze ochrany lidských práv v EU, 2003