Lidská práva

Vždycky stáli při mně, byli přesvědčeni, že to, co dělám, je správné

Ludmila Alexejeva, ruská bojovnice za lidská práva se poprvé aktivně zapojila do hájení lidských práv v polovině 60. let minulého století.

Stala se přední lidskoprávní aktivistkou a spoluzakladatelkou organizace moniturující dodržování lidských práv, Moskevské helsinské skupiny[1].

Co ve vás vyvolalo zájem o lidská práva?

V roce 1965, po zatčení dvou moskevských spisovatelů, Andreje Sinjavského a Juliho Daniela, vypukly v Sovětském svazu první veřejné protesty. (Pozn.: Tito dva spisovatelé vydávali v zahraničí satiry kritizující sovětský režim. Poté, co došlo k jejich zatčení, byli podrobeni vykonstruovanému procesu, který se stal důležitým katalyzátorem moderního sovětského disidentského hnutí). Já jsem měla jednoduše štěstí, že jsem se nacházela přímo v samém centru dění, jelikož jsem byla kamarádkou Juliho Daniela. Toto veřejné hnutí mne motivovalo, bylo to přesně to, co jsem chtěla dělat – a nepřestala jsem s tím po 45 let. Do konce svého života nechci dělat nic jiného. Bývala jsem mohla začít i dříve, ale v té době nic takového v Sovětském svazu nebylo.

V 60. letech se konaly první protesty kvůli nedostatku zájmu ze strany státu o názory jeho občanů, kvůli nedostatku respektu k lidské důstojnosti. Nebyli jsme ovlivněni Západem – já jsem například vůbec nevěděla, že v roce 1948 byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv; pojem lidská práva jsme neznali a o lidskoprávním hnutí na Západě jsme nevěděli.

Jaké jsou podle vás největší výzvy, co se týče boje proti porušování lidských práv v Rusku?

Podle mého názoru bylo v posledních dvou letech zásadní právo shromažďovat se: odepření práva vyjít do ulic a veřejně promluvit. V současnosti jsou velmi důležité spravedlivé volby. Spravedlivé volby zajistí, že vláda naslouchá našim názorům a zájmům. V opačném případě si bude vláda i nadále dělat, co se jí zlíbí. Je to stejné se všemi vládami na celém světě. Jsou toho názoru, že je mnohem jednodušší vládnout, pokud nemusejí naslouchat jiným názorům, vyjednávat, nacházet kompromisy. My občané se musíme domáhat práva být vyslyšeni.


Pokud byste mohla změnit něco na situaci v Rusku, co by to bylo?

Přála bych si, aby naše soudy byly nezávislé. Kdyby naše soudy byly nezávislé na federální, regionální nebo jakékoli jiné moci a řídily se pouze právem, myslím, že by se v našem nedokonalém státu mohlo něco změnit.

Jaký dopad má vaše práce na váš život a vaší rodinu?

Dala mému životu cíl a smysl. Má práce je mým životem a není to pouze kvůli tomu, že jsem stará a osamělá. Po založení Moskevské helsinské skupiny v roce 1976 můj muž prohlásil, že náš byt bude zároveň kanceláří této skupiny a od té doby vlastně bydlíme v kanceláři. Moje rodina mě velice podporovala. Mysleli si, že jejich máma je podivín, ale že dělá správnou věc. Nikdy jsme se kvůli tomu nehádali. Mému mladšímu synovi nebylo umožněno psát disertační práci, manžel byl donucen odejít ze zaměstnání, starší syn byl vyslýchán KGB, ale oni vždycky stáli při mně, byli přesvědčeni, že to, co dělám, je správné.

Co vás motivuje v těžkých chvílích?

V současnosti z deseti případů, kterými se zabýváme, jsme úspěšní tak ve dvou až třech. Když se nám zrovna nedaří, musíme myslet na naše dřívější úspěchy a jít stále dál. Už jenom to, že uspějeme ve dvou nebo třech případech, je ohromným pokrokem oproti sovětským dobám.

Co pro vás znamená Amnesty International?

Amnesty International mám velice ráda. Když nás tato organizace přijela navštívit během sovětských časů, a když jsme se doslechli o její práci, byla jsem velmi nadšena, že zde byli lidé, kteří se zajímali o situaci v jiných zemích. Pro mne to byla vysoká forma altruismu, na kterou jsem nebyla připravena. Mne zajímala situace ve vlastní zemi. Obdivuji, že někteří lidé se zajímají o dodržování lidských práv v jiných zemích, že se zajímají o lidi, kteří mají jiné názory než oni samotní. Jsem velice hrdá na to, že můj starší syn poté, co jsme museli emigrovat do USA, ve škole založil skupinu AI zabývající se problematikou lidských práv.

Máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

Chtěla bych, aby členové Amnesty International z celého světa i nadále pokračovali v boji za lidská práva lidí z jiných zemí a z odlišných kultur. Chtěla bych, aby lidé z celého světa žili v takových podmínkách, které jim umožní najít sílu a čas zabývat se osudy druhých a jejich lidskými právy.

Co nejdůležitějšího jste se během své kariéry aktivistky naučila?

To nejdůležitější jsem se naučila od babičky, která mě vychovala. Naučila mě chovat se k lidem tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně a nezpůsobovat lidem bolest, kterou bych sama nechtěla snášet.

Kam dál:

Mapa trestu smrti ve světě

Amnesty International Report 2016

Jakmile lidé začnou znát svá základní práva, zjistí, že mohou ovlivňovat svůj vlastní rozvoj.

Cítil jsem jejich lásku a to mně pomohlo pokračovat