Australská detenční centra na Nauru

Australská vláda se stala terčem vlny mezinárodní kritiky poté, co vyšly najevo lidskoprávní incidenty a zoufalé podmínky, ve kterých žijí migranti umístění do australských detenčních center v Tichomoří. Deník The Guardian v létě 2016 přinesl komplexní reportáž s výpověďmi svědků z řad zadržovaných uprchlíků i pracovníků detenčních center (tzv. „Nauru Files“)[1] a o situaci informovala rovněž Amnesty International.

Pozadí případu

Austrálie na základě dohody s tichomořským ostrovním státem Nauru převáží všechny uprchlíky, kteří dorazí po moři do Austrálie nebo jsou chyceni na moři poblíž pobřeží Austrálie, do detenčního centra na Nauru (resp. dalších detenčních center v Tichomoří), kde mají pobývat do doby vyřízení jejich případů a určení jejich statusu. V případě nároku na mezinárodní ochranu jim má být umožněno usadit se na Nauru; pokud jim ochrana přiznána není, budou vráceni do svých domovských zemí. V žádném případě se nesmí usadit v Austrálii. Jedním z deklarovaných cílů těchto opatření je odstrašit potenciální migranty od pokusů dostat se do Austrálie a snížit motivaci k převaděčství.[2]

O Nauru

Nauru je ostrovní stát v Tichomoří o rozloze 21 km2 a populaci 10 000 obyvatel. Ostrov zdecimovala těžba azbestu a státní ekonomika vlivem celosvětového vývoje i špatných rozhodnutí vlády zcela zkolabovala. Dnes se Nauru potýká s velmi vysokou nezaměstnaností, špatnou infrastrukturou, nedostatkem finančních prostředků a nefunkčním školstvím i zdravotnictvím. Je z velké části závislý na rozvojové pomoci od Austrálie. Nauru sloužil Austrálii jako odbytiště žadatelů o azyl již mezi lety 2001 a 2007. V současném režimu tam funguje detenční centrum od r. 2012. V roce 2016 bylo na Nauru dokumentováno 755 migrantů, z toho 396 žilo v detenčním centru (jiné zdroje uvádějí k červnu 2016 v detenčním centru žijících 422 migrantů včetně 49 dětí). Většina z osob umístěných mimo detenční centrum jsou uprchlíci s přiznaným nárokem na mezinárodní ochranu, které však Nauru odmítá přijmout natrvalo, a jejich osud, stejně jako budoucnost migrantů zadržovaných v detenčním centru, tak zůstává nejistý.

Podmínky v přijímacím centru

Realita v detenčním centru je velmi tvrdá. Mnozí jsou tu drženi již několik let bez možnosti z ostrova odejít, ale ani bez vyhlídek na brzké vyřízení jejich případu. Ti, kterým byla mezinárodní ochrana přiznána, bydlí v místních komunitách na Nauru, ale místní vláda dala jasně najevo, že tam nemohou zůstat trvale. Lidé tak žijí v permanentní nejistotě a bez naděje na lepší budoucnost, než jsou otřesné podmínky v detenčním centru. Stany jsou zde přeplněné a v letních horkých teplotách kolem 50 stupňů Celsia a vysoké vlhkosti vzduchu je v nich nedýchatelno. Čas od času je vyplaví tropické přívalové deště. Panuje tu striktní režim jak z hlediska přídělů jídla a pití, přístupu k hygieně či internetu, tak z hlediska vycházení a omezeného pohybu. V detenčním centru ani mimo něj není zajištěna osobní bezpečnost, takže lidé se bojí sami vycházet a stávají se terčem přepadení a útoků od místních obyvatel. Čelí také šikaně a ponižujícímu jednání ze strany pracovníků detenčního centra. Následkem šikany nauruských školáků většina dětí z detenčního centra nechodí do školy. Lékařská péče je nedostatečná s dlouhými čekacími dobami na ošetření a absencí kvalitní akutní péče.[3]

Nedůstojné zacházení a zoufalé životní podmínky vedou ke zhoršování zdravotního i psychického stavu zadržovaných migrantů. Většina z nich včetně dětí trpí psychickými problémy, změnami chování, sebepoškozováním, někteří mají sebevražedné sklony a pokouší se o sebevraždu. Alarmující událostí bylo, když se třiadvacetiletý Íránec Omid Masoulmali v květnu 2016 zapálil na protest proti bezútěšné situaci v detenčním centru.[4]

Nauru po dlouhou dobu nekompromisně bránilo přístupu třetích osob do detenčního centra. Několika novinářům a výzkumníkům se přesto podařilo získat přístup a situaci zdokumentovat. Informace začali sdílet také pracovníci detenčního centra, a to i přes hrozbu uvěznění za únik informací. Po zveřejnění šokujících výpovědí a reportáží z Nauru v létě 2016 vyzvala mezinárodní komunita včetně Amnesty International australskou vládu, aby okamžitě zamezila porušování lidských práv ve svých detenčních centrech a umožnila migrantům s nárokem na mezinárodní ochranu usadit se v Austrálii (viz petice Amnesty International adresovaná australské vládě zde). Australská vláda na kritiku reagovala prohlášením, v němž označila většinu případů zdokumentovaných v „The Nauru Files“ za pouhá obvinění a tvrzení, nikoli doložená fakta, a deklarovala, že všechny postupy ohledně hlášení, dokumentace a prošetřování incidentů v detenčním centru na Nauru jsou dlouhodobě dodržovány.[5] The Guardian však zjistil, že za celou dobu fungování detenčního centra nevedl ani jeden policii hlášený případ k obvinění konkrétních osob.[6]

Budoucnost detenčních center

Austrálie provozuje v Tichomoří další detenční centra, např. na ostrově Manus v Papue Nové Guinei, které bylo v minulosti rovněž kritizováno kvůli špatným životním podmínkám a krutosti a násilí ze strany jeho pracovníků. Poté, co nejvyšší soud Papuy Nové Guinei označil detenční centrum za nelegální a protiústavní, ohlásila Austrálie jeho plánované uzavření. Kdy se tak stane a jak bude naloženo s žadateli o azyl, kteří tam byli umístěni, se však neví; Austrálie je stále odmítá přijmout na svou půdu.[7] Australská vláda zároveň potvrdila výstavbu dalšího detenčního centra v Papue Nové Guinei.[8]

Autorka: Martina Vidláková, 3/2/2017