Právo na ochranu (azyl) před pronásledováním


Článek 14

 

1. Každý má právo v jiných zemích hledat a požívat tam azyl před pronásledováním.


2. Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně vznikajícího na základě nepolitických trestných činů nebo jednání, která odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů.

 

Právo hledat útočiště před pronásledováním v jiných zemích se na první pohled jeví jako samozřejmost. Státy mají přece morální a také právní povinnost umožnit uprchlíkům v ohrožení požádat o azyl a v případě, že jim skutečně hrozí v jejich zemi nebezpečí, jim azyl také poskytnout.


Realita je však často velmi odlišná. V důsledku občanských či jiných válek, špatných ekonomických a životních podmínek či pronásledování, které v mnoha zemích panuje, čelí Evropa velkému přílivu migrantů a uprchlíků zejména z Afriky a Asie, ten však nedokáže ideálně řešit. Uprchlíci mohou, dle Dublinského systému, žádat o azyl pouze v jedné zemi, tou se navíc automaticky stává první země, do které v rámci EU vstoupili. To ovšem způsobuje velkou nerovnováhu mezi jednotlivými zeměmi v počtu uprchlíků a migrantů, kteří k nim přicházejí. Velmi zahlcena je především Itálie a Řecko, které tuto situaci jen velmi těžko zvládají.

 

Evropská unie ve snaze bojovat proti nelegální imigraci dokonce vytvořila agenturu, která má pomoci střežit evropské hranice – Frontex. Snaží se tak různými prostředky zabránit příchozím, aby překročili evropské hranice, čímž jim však brání podstoupit řádnou azylovou proceduru a nucenými návraty do jejich zemí mnohé z nich může vystavit pronásledování, mučení nebo smrti. Touto praxí je porušována nejen Všeobecná deklarace lidských práv a ostatní mezinárodní dokumenty, kterými se státy zavázaly k pomoci pronásledovaným a k poskytování azylu, ale také základní princip „non-refoulement“, tedy princip nenavracení uprchlíků do země, kde jim může hrozit nebezpečí, který je zakotven v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951.


Ovšem ani v případě, kdy se uprchlíci a migranti dostanou k evropským břehům, je nečeká nijak růžová budoucnost. Jsou zavřeni do center, která se svou úrovní v jednotlivých zemích významně liší a v těchto zařízeních pak v nejistotě a nečinnosti čekají na výsledek azylového řízení a pravidelně chodí na schůzky s úředníky, kde dokola opakují svůj příběh a snaží se dokázat závažnost důvodů, ze kterých museli opustit svou zemi. V případě zamítavého rozhodnutí mohou být ze dne na den posláni zpět do své země. Takový život je plný psychického tlaku, stresu a nejistoty a vzrůstá počet těch, kteří svou situaci neunesou a přímo v centru spáchají sebevraždu.

 

Rozhodli jsme se věnovat právě tomuto tématu, protože je česká veřejnost jen velmi málo informovaná o tom, jaká je současná imigrační politika Evropské unie a České republiky. Pro studenty předkládáme několik příběhů azylantů, které sepsali sami lidé, kteří v Česku nalezli nový domov. Jsou důkazem toho, že cizinci zdaleka nejsou jen „příživníci“ (jak bývají často označováni), ale mohou náš stát významně obohatit. Jejich osudy jsou pestré. Uvádějí důvody, proč museli opustit své země, jak to pro ně bylo obtížné, a popisují své zkušenosti se životem v Česku. Jejich příběhy však nelze považovat za běžné, jelikož jen velmi malý počet lidí žádajících o azyl jej také dostane.

 

V dnešní době dochází ke zrychlení a zjednodušení pohybu osob, které v minulosti nebyly běžné. Studenti se během svého života budou stále častěji setkávat s cizinci žijícími v Česku, a tím také s mnoha odlišnými kulturami a tradicemi. Je proto důležité, aby si uvědomili, proč k mísení kultur a přesunu obyvatel dochází, dokázali se na tuto problematiku dívat z různých úhlů pohledu a přemýšleli o důvodech, které migranty vyhánějí z jejich zemí. Neméně zásadní je si také uvědomit, že i mnoho lidí z naší země za minulého režimu zachránila emigrace před těžkým osudem a pronásledováním a nikdo neví, zda někdy v budoucnosti nebude potřebovat, aby mu někdo azyl poskytl.